Myšlenky intelektuálů jsou podivné, excentrické a mnohdy naprosto nepředstavitelné okolnímu světu kvůli jejich značné složitosti. Minulý pátek se skupina mazáků obdobného ražení vypravila do chemické laboratoře. Během 45 minut měly být provedeny pouhopouhé 3 pokusy. Jak to ale bývá, netrvalo dlouho a objevily se první komplikace. Díky silně zářícímu kontrastu chemická laboratoř x magický realismus 21. století se hned po příchodu rozvášnila diskuze o laboratorních pláštích, na což navazoval zcela nesmyslný a nesměrodatný rozhovor o biblických postavách. Byla rozdána příručka k laboratorním pokusům. Ti, co aktivně bloumají rozsáhlým lesem světové literatury, si nemohli nepovšimnout určité podobnosti jmen. Jedna z reakcí je v papíře označena jako Adamkiewiczova. Nejeden z mazáků se při vyslovení toho jména ohlédl: A nemůže to snad být TEN polský romantik Adam Mickiewicz, autor národního eposu Pan Tadeáš?! Proč pak ale obývá místo, na kterém by ho nikdo nečekal? Byl to snad chemik? Mazák – historik u pracovního stolu 2 však po chvíli briskně poznamená, že to není možné, neboť obě jména spojuje pouze krátká pouť 1911 dnů společného podílu na tvorbě oxidu uhličitého v planetárním ovzduší. Mazák – filosof je tímto závěrem poněkud zmaten a pro jistotu začne pipetovat vaječný bílek. Už si však nestačí povšimnout, že onen bílek dosud nenabyl tekuté formy. To ho trochu znejistí. Podívá se na kolegy, následně zpátky na pipetu. Na kolegy a na pipetu. Po pár minutách to vzdá a ve značně deprimovaném stavu se ohlédne na hodiny. Zbývá 5 minut a skupině chybí ještě jeden pokus. Není času nazbyt, musí si ho prostudovat doma. Na úplném konci hodiny svolá profesor třídu, aby se zadívala na směs Coca- coly s mlékem. Vypadá to podivně. Bílé částečky pomalu stoupají vzhůru nad černou limonádu. V myšlenkách se náhle objeví paralelní vzpomínka obrovského atomového hřibu nad Hirošimou, který vypadal podobně. Zatímco chlapci přemýšlí – nahlas i potichu – o mravních důsledcích atomové bomby, dívky se zadívají na etiketu, kde stojí: pusu dostane Tomáš. Obzvláště si toho všimne nenápadná drobná dívka s krásně zvrásněným obočím. Je v panickém rozruchu. Právě včera totiž dočetla stěžejní Shakespearovu tragédii Romeo a Julie. Inspirována příběhem, vykradla se potichu z místnosti v naději, že na chodbě bude stát její Romeo, totiž Tomáš.
Albert Einstein jednou pronesl zajímavý obrat: „Je-li nepořádek na stole odrazem nepořádku v mysli, co potom odráží prázdný stůl?“. Intelektuálové nemusí zoufat. Soudě dle hadrů, kapek koncentrovaného 10% roztoku NaOH, štosů indikátorových papírků a obecně chaotickému nepořádku panujícímu na stole, lze směle vykřičet do Světa, že jejich mysl není prázdná! Něco tam určitě je. Otázka co však zůstane věčnou pavučinou…
