Reklama
 
Blog | Vojtěch Kočárník

Édouard Levé: Autoportrét

Pro začátek pár drobných prerekvizit: presque vu je psychologický termín z francouzštiny. Popisuje stav mysli, která je obeznámena s určitým objektem či pocitem, ale není schopna stanovit jejich přesné znění, obraz nebo podobu. Předtím, než tímto termínem naplno infikujeme kánony literatury, jeví se jako nezbytné určit jeho polohu ve vztahu k autorovi nového románu, od níž se odvine poloha čtenáře.

Reprezentanti nového románu dekonstruují klasické, vývojem příběhu stanovené vzorce archetypální narativní konstrukce a zabývají se širším rozvedením exprese: do popředí mnohdy uvádějí samy sebe a své myšlenky neskrývají za své „umělé“ charaktery. Zkoumají své já, resp. svoji přítomnost v příběhu. Cílem takového snažení je odklonit příběh od fikční automatizace směrem do míst, kde je fikce vystavěná konfrontaci s objektivní realitou. Představitelé této konstrukce ale narážejí na určité mantinely; přibližují se skutečnosti, ale sami vyvozují závěry, v nichž tvrdí, že naplnění úplné reality není tak docela možné. Jejich presque vu funguje jako záměrná strategie: strukturou svých myšlenek poodhalují tvář reality tak, aby čtenář téměř viděl, a to prostřednictvím jich samotných. Čtenář se explicitně seznamuje s myšlenkovými pochody „nové formy“; na oko mu není nic zatajeno, avšak autor mu stále jaksi uniká. Příkladem literárního presque vu může být experimentální Autoportrét Édouarda Levého.

Stanovit strukturu knihy je obtížné a ve výsledku i nepodstatné. Levé předkládá čtenáři nesouvislý obraz své osobnosti, který je založen na shluku rychlých a okamžitých asociací. Úsečné věty je možné rozdělit do několika kategorií: objevují se věty faktické, filozofické, popisné, psychoanalytické i bizarní. Přeložená kompozice (kromě toho, že vzdává poctu umění aforismu), funguje jako jakási mozaika, jejíž jednotlivé fragmenty vytvářejí siluetu (nikoliv úplný obraz) samotného spisovatele. Citelná je především tendence prodchnutí literatury s výtvarným uměním: myšlenky jednotlivých vět představují specifické kategorie, tj. divize, z nichž každá přichází z jiné strany a postupně zaplňuje plochu imaginárního obrazu. Většina vět je vytvořena v přítomném čase, díky čemuž Levé dosahuje zajímavého časového efektu: informace zaujímají prostor v jednom jediném čase a čtenář má dojem, že vznikají nikoliv postupně, ale impulzivně najednou. Technicky vzato tak Levé převedl styl výtvarného umění – tzv. divizionismus – na pole literatury. V tuto chvíli je na místě položit si otázku: fungovaly by věty jako samostatné celky, nebo je pro ně důležitá určitá koherence?

Jak již bylo naznačeno: některé jednotlivé věty jsou působivými příklady aforismu, humoru i bizarního vyprávění. Soudím ale, že jejich smysl je zakotven v jakési nepostřehnutelné reciprocitě. Dohromady totiž vytvářejí cosi jako estetiku chaosu a je to právě tento princip, který zaručuje knize dynamický spád. Opravuji původní myšlenku: strukturu knihy nelze označit za nepodstatnou, protože její princip iniciuje ústřední, nadliterární myšlenku díla. K této myšlence si výhodně pomůžeme citátem Rollanda Barthese vztahujícím se k jeho knize Fragmenty milostného diskurzu.

„Tato kniha musela být napsána kvůli následujícímu zjištění: milostný diskurz se dnes nachází v krajní osamocenosti. Tímto diskurzem možná hovoří tisíce osob (kdoví?), nikdo jej však nezastává; okolními jazyky je naprosto opuštěn…“. Onen milostný diskurz je v případě Levého možno nahradit termínem „intimní diskurz sama sebe“. Levé ponouká své čtenáře k zamyšlení a znovuobjevení svých každodenních, nicméně nepostřehnutých úvah: nad čím přemýšlíme, když se ráno díváme z okna autobusu? Jaké asociace si vytváříme s konkrétními lidmi a proč? Autoportrét nastavuje svému čtenáři zrcadlo, neboť cílí nikoliv na sebe, nýbrž právě ke čtenáři. Pomocí „banálních“ vět aktivuje čtenářovu mysl, objevuje pro něho zákruty jeho procesu myšlení a zároveň se táže sám sebe: kam až je možné zajít, chceme-li zachytit, a tak trochu i popíchnout svou vizi sama sebe?

Skončeme v místech, na kterých jsme začali, a sice u presque vu. Technika psaní Édouarda Levého hraje se svým čtenářem hru. Odhaluje mu vše, co je možné odhalit, avšak více než samotného Levého odhaluje mysl svého čtenáře. Víme, že Levé nemá rád prsty u nohou, že měl samičku křečka nebo že si lépe pamatuje, co mu bylo řečeno než to, co pronesl sám. Na konci však přichází vyvrcholení celé hry: proboha, kdo je ten chlap?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama