Reklama
 
Blog | Vojtěch Kočárník

Nejsme umělci, běháme přes překážky

Veřejnosti zůstávají skryti. Na rozdíl od herců a režisérů se nedočkají žádných oficiálních cen. Přesto jsou to právě oni, takzvaní dělníci filmu, bez nichž by filmy nemohly vzniknout. S pomocným režisérem Martinem Stádníkem o chystaném filmu Nabarvené ptáče, Janu Palachovi nebo o Maigretově dýmce.

 

Martin Stádník během rozhovoru

Kouříte?

Ne. Nikdy jsem nekouřil.

Nad krbem je položená dýmka a za ní v rohu vidím ohořelou sirku v nadživotní velikosti.

Sirku jsem dal své ženě ke čtyřicátinám, abych ji trochu popíchnul. Naznačil jsem jí, že i ona už je trochu vyhořelá (smích). A dýmka je trofej z natáčení, jejíž hodnota se stupňuje. Je to rekvizita, kterou používala legenda francouzského filmu, Bruno Cremer – alias komisař Maigret – víc než deset let. Pro mě osobně má ta dýmka velkou symbolickou hodnotu.

Skutečně? Seriál se natáčel přes dvacet let a vy jste se objevil až na jeho konci.

Ty roviny jsou dvě. Ta první se váže ke konkrétnímu momentu, kdy jsem byl u úplně poslední scény z celého seriálu. Cremer měl rakovinu a všichni jsme viděli, že už mu mnoho času nezbývá. Celý štáb to obrečel. Potom jsem si vzal do ruky tu dýmku a s Cremerem jsme se střetli očima. Kývnul na mě a já na něho. Bylo to nepopsatelné.

A druhá rovina?

Francouzština. Celé natáčení probíhalo ve francouzštině, která mě dostala do světa filmu.

Na to jsem se chtěl zeptat: vy jste studoval práva a mimo jiné jste byl i velice úspěšným sportovcem, dokonce jste byl členem mládežnických reprezentací ve fotbale. Co se stalo, že někdo takový nakonec skončil u filmu?

Každý někdy narazíme na náhodu a u mě tomu nebylo jinak. Studoval jsem práva, ale vážně jsem si poranil koleno. A pak za mnou přišel kamarád. Vypadlo z něj, že bude točit film a že potřebuje někoho, kdo umí francouzsky. Já byl půl roku předtím ve Francii na stáži, takže jsem kývnul. No a potom točil druhý film a třetí…

A už jste zůstal.

Pamatuju si, jak se na něj obořila jedna kolegyně. Říkala: „Tohohle ne, nech ho odejít. Netahej ho sem, nebo se mu to začne líbit. Ať dělá práva chudák. Takovej chytrej kluk to je…“ Já se červenal, ale začalo mi docházet, že se ve mně děje něco mystickýho. Adrenalin, dobrodružství. Asi proto jsem zůstal. Leze to pod kůži.

Harvey a smaženice

Minulý rok jste natáčel s Václavem Marhoulem film Nabarvené ptáče, který vstoupí do kin příští rok…

Snad. Ještě bude hodně postprodukce.

Jde o jeden z nejambicióznějších filmových projektů posledních let. Jedním z koproducentů je Česká televize, ale samotné téma není bezprostředně české. Jde o příběh dítěte, které se vypořádává samo s nástrahami války a děj je zasazen do Polska a na Ukrajinu. Nemají to točit spíše Ukrajinci?

Podle mě tohle nevnímáš. Je to prostě příběh, kterej je zřejmej a má morální přesah. Jako divák se nedozvíš, kde přesně se to odehrává. O to tam nejde. A aby to nebylo spojený s nějakým konkrétním územím, tak ty dialogy jsou v tzv. novoslovanštině. Marhoul si ten jazyk nechal vytvořit pro film právě proto, aby to nezasadil na konkrétní místo. Může to být Polsko, Ukrajina nebo Zakarpatská Rus.

Natáčeli jste mimo jiné na Ukrajině, kde podmínky – ať už politické nebo klimatické – nejsou v současnosti jednoduché. Dalo se nějak připravit na tento aspekt? Došlo k nějaké krizi?

Nene. My jsme natáčeli asi 300 km od Černobylu v Národním parku Pripjať. U samotného natáčení nás nikdo nerušil, protože jsme točili někde, kde nic není. Hlavní problém spočíval v tom, že jsme museli všechno dovézt na Ukrajinu. A to je jinej svět. Celníci úplatný, odkláněli osmkrát auto, aby nás stáhli o nějaký prachy. Na druhou stranu jsme získali grant z Ukrajiny, takže místní nám pomohli. Věděli jsme, že jedem do nikam. Ale natáčení bylo nebývale autentický. Kdybychom doma dělali komparz na Ukrajince, nikdy by se nepovedlo najít ty lidi, co doopravdy žijou na Ukrajině, pijou od rána do večera a jsou šťastný, když si vydělaj naprosto směšnou částku. Vidíš tam tu zoufalost.

Ve filmu hrají cizinci, mimo jiné i filmové hvězdy jako například Harvey Keitel nebo Stellan Skarsgaard. Mají tito herci větší disciplínu než čeští herci nebo jsou naopak náročnější?

Určitě se to dá porovnat. Jsou to hvězdy. Jejich očekávání odpovídá tomu, co by očekávala česká hvězda. Možná ten Harvey má větší servis, než je obvyklý, protože za ním stojí rodina, řada agentů. Hotely, vířivky, veslovací trenažer nebo borůvky z jižní stráně…na to už jsem si zvyknul. Spíš bylo zajímavý, že Harvey se přizpůsobil naší kultuře. Vraceli se z natáčení přes Šumavu, odjížděl dojatej, mockrát nám děkoval a při zpáteční cestě se zastavili někde na Kvildě, že by rád ochutnal lívance s borůvkama. Lívance nebyly, ale s chutí snědl dvě smaženice a guláš z divočáka (smích).

O čem to je

Zmínil jste svoji ženu a její vyhořelost. Vy jste taky vyhořelý?

Já jsem taky vyhořelej.

Termín vyhoření se používá spíše u herců nebo režisérů. V čem může vyhořet pomocný režisér?

Práce pomocnýho režiséra je vysilující úplně stejně jako práce herce nebo režiséra, akorát ten úhel je jinej. Herci se na dobu natáčení stávaj někym jiným. Jdou z potápěče do rolníka, kdežto pomocnej režisér to má jinak. Pořád zůstává sám sebou – a to je možná ten problém (smích). Já jsem odpovědnej za všechno: od příprav až po celkovou koordinaci natáčení. Film je kolektivní práce a těch věcí, který se seběhnou u pomocňáků, bývá hrozně moc. Když víš, že si to sám uděláš nejlíp, tak je to dobře, ale těch překážek je pak víc. Když máš na trati dvě stě překážek, tak to možná zvládneš. Když jich máš tři tisíce, tak už je šance, že se někde zasekneš. Já si pamatuju Hollandovou (Agniezska Holland, režisérka; pozn. autora), když sem přijela, dala si nastoupit pomocňáky na Hořící keř. Pamatuju si, jak mi říkala, že její poslední pomocňák vydržel tři dny. V průběhu pak viděla, že všechno zvládám, ale když se blížila překážka číslo tisíc sedm set dvacet šest, byl jsem vysílenej.

Vymýšlíte někdy konkrétní scénu?

Někdy to tak je. Ale když už, tak především z praktického hlediska, co se kam dá a odkud kdo přijde.

Pomocným režisérům se někdy přezdívá „dělníci filmu“, protože jsou pro film nezbytnou součástí, ale na konci zůstávají mimo, nedostávají ocenění jako herci a režiséři. Nechybí vám tento druh satisfakce?

Asi ne. Říká se, že my jsme první neumělecká profese. My musíme stmelovat a slučovat úplně všechno, takže možná bychom mohli být doceněný trochu víc. Ale nevím, já osobně si nezoufám, tak to prostě je. Navíc já mám to štěstí, že většinou režiséři, se kterejma pracuju, mně vždycky po práci osobně poděkujou. Například Agniezska na Českých lvech…

Vás zmínila mezi prvními.

Jo. A to bylo dobrý, protože si vybavila natáčení, který už v tu chvíli bylo hotový rok a půl, ale i tak si vzpomněla na mě. To byla dobrá satisfakce.

Vraťme se ještě k Hořícímu keři. Velký projekt, citlivé téma, oscarová režisérka, produkce HBO, hodně peněz. Cítí filmový štáb větší odpovědnost? Nejen kvůli penězům, ale i kvůli tématu, které divákům předkládáte.

Speciálně u tohohle projektu to bylo. Samozřejmě je tam víc peněz, ale cítíš, že děláš látku, která se dotýká každýho – mě jako mladýho, kterej zažil rok 89 a jeho začátek s vylepováním fotek Palacha. Dále Hollandová, která studovala v Praze, ale byla vězněná tři týdny v Bartolomějský, tak se chtěla podívat, kde to je, jak to tam vypadá. Do toho ještě v tom roce zemřel Havel. Takže všechno nabobtnalo.

Pro natáčení jste využívali autentické lokace, točilo se mimo jiné ve Všetatech v Palachově rodném domě. Dýchne na vás ten příběh ještě víc?

Ve scénáři byla scéna Palachova pohřbu. Architekti našli krematorium, kde se to ve skutečnosti odehrálo. Agniezska začala připravovat scénu, ale pořád do toho mluvil místní zaměstnanec. „To bylo takhle a takhle“. A Agniezska se ho pak zeptala, jak to všechno ví, načež on odpověděl: „Já jsem ho pálil“. Potom jsme využili jejich dům. Vybydlenej barák, říkali jsme si, že se tam podíváme a uzpůsobíme si to. Někde na půdě byla skříň, kam jsme se šli podívat a najednou vypadl štos rodinných černobílých fotek, kde byl Palach, jeho maminka, brácha…dokonce jsme uvažovali, že do příběhu dáme tyhle skutečný aktéry. Takže tenhle projekt byl vyjímečnej úplně ve všem.

Chybí v České republice historické filmy? Britové točí jeden životopisný snímek za druhým a Češi v té konkurenci zaostávají za Poláky nebo Maďary, kteří jsou schopni vyvážet své příběhy do celého světa.

Je to o penězích. Historický filmy samozřejmě stojí nejvíc. Ale u nás není tolik těch diváků…

V Maďarsku tomu není jinak, přesto se jim to daří.

Nevím. O Maďarech přehled nemám, ale u nás je neobyčejně těžký sehnat peníze. Česká televize je jediným subjektem, kterej na tom má zájem, protože maj pocit, že vybíraj peníze od lidí a že by je měli vzdělávat nebo ty peníze využít.

Využívají je dobře? Nacházíme se v situaci, kdy někteří politici kritizují Českou televizi…

Jelikož mám i jiný vhled než většinová veřejnost, řekl bych, že Česká televize svoji práci dělá zodpovědně.

 

Martin Stádník (48) je absolventem PF UK. Právem se ale nikdy neživil, po skončení vysoké školy se dostal k filmu a už neodešel. Má za sebou několik úspěšných projektů včetně Hořícího keře, Pustiny nebo seriálu Mamon. Sešli jsme se v Černošicích nedaleko Prahy, kde žije od narození. Jeho dobrodružnou povahu ilustrují nejen vlastnoručně pořízené fotografie exotických lokalit, ale i celá řada různorodých přemětů, o které v domě není nouze.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama