Dvanáct hvězd sedí u kulatého stolu. Diskutují a přou se. Postupně přibírají další hvězdy. Už jich tam sedí dvacet osm. Vstávají a střídají se. Tu jeden na jednoho, tu všichni se všemi. Sedí tam už dvě desetiletí. Hledí si do očí, zatímco jejich stůl se brousí. Už má své čelo. Do něho se tlačí jen ty nejsilnější, zbytek má smůlu. V čele sedí Croissant se Schnapsem. Čajomil sedí opodál. Kdyby chtěl, vejde se mezi ně. Ale nechce. Už ho nebaví tón konverzace. Stejně je to o ničem. Chce se zvednout. Chce odejít. Chce svůj vlastní stůl. Není sám. Když to udělá, odejdou i další. Původní stůl už nebude mít smysl. Vyřadí se z provozu a ztrouchniví. Jaká to škoda…
Čajomil je komplikovaná povaha. Má rád svůj prostor a klid. Nerad sedí u stolu s ostatními. Pokud se mu zde nedostane náležité úcty, vrátí se zpět. Už mu na tom nesejde. Potřebuje vyjádřit svůj nesouhlas. Atmosféra houstne. Z reproduktorů se ozývá chraplavé Should I stay or should I go? Čajomil cítí, že na stole je cosi prohnilého. Soudržnost stolu je tatam. Čajomil se cuká. Ví, že je v právu. Přemýšlí kriticky, svobodně. Proto je za exota. Stává se obětí hnusného paradoxu. Musí odejít, chce-li zůstat zdravý. Když však odejde, onemocní. Co s tím?
Buñuel by skákal radostí. Jeho Andaluský pes pokračuje! Parta nabobů vegetí u stolu. Hvězdy jsou ulepené. Zapáchají. Vypadají nezdravě. Měly by to rozpustit. Ale nemohou. Cosi jim brání. A tak sedí dál, tráveny cynickými pralinkami. Agonie trvá. Rozseknout to může jedině Čajomil, který je na odchodu. Musí si vybrat menší zlo. Jak pro sebe, tak pro ostatní. Ovzduší kolem už není korektní. Je potřeba hrát s novými kartami.
Čajomil přemýšlí kriticky a svobodně. Proto je za exota.
Čajomilův potenciální úprk by otřásl celým stolem. Jen si to představte: jeho židle je nenávratně prázdná. Po chvíli se mezi hvězdami strhne rvačka. Hvězdy se překřikují. Čí je to vina? Tvoje! Ne, tvoje! I Croissant se Schnapsem se probírají z letargie. Truchlivá chvíle, definitivní dno. Malé hvězdy to vzdávají. Už nemůžou. Odchází, stejně jako Čajomil. Jdou hrdě. Spořádaně, jeden po druhém. Každá už je sama za sebe.
Naštvání Čajomila poukazuje na špatný systém, který je třeba změnit.
Celou scenerii pozoruje bílý Rus. Baví se. Ví, že mu nastanou zlaté časy. Je totiž mazaným lovcem. Začne polykat jednu hvězdu za druhou. Má hlad. A taky velký žaludek. Ideální čas na gáblík. Černoch, jenž ho držel na uzdě, právě odešel. Má ho vystřídat Trumpeta. Ta vydává podivné melodie. Nic se jí nelíbí, kromě Rusa. V něm se vidí, obdivuje ho. A proto ho dokonale rozmazlí. Vem, co uneseš, je mi to jedno, troubí mu do ucha. A co aliance, ptá se lovec. Jsou to hňupové, pohlídám si je. Nebo je rovnou rozpustíme, je mi to jedno, odpovídá Trumpeta.
Čajomil je tedy sám. U vlastního stolu. Chvíli ho to baví. Ale jeho tělo protestuje. Ruce nemají co na práci, obsah peněženky nic moc. I ten dialog mu chybí. Neví, co dál. Dochází mu jeho omyl. Ale už je pozdě. Sám se drolí. Jednotlivé části jeho těla odpadají. Jsou pěkné, hodí se ostatním. Například po malinké části už dlouho pokukuje Toreador. Nyní si ji může sebrat. A beztrestně.
Útěk ještě není dokonán. Bohužel, bohudík? Nikdo neví. Čajomil by měl zůstat věrným psem. I když nechce. Stůl plný hvězd je špatný. Ale právě Čajomil sedící opodál to může zvrátit. Dlouho mlčel. Už nemusí. Měl by povstat, není nakažený jako ostatní. Měl by se postavit a říct: Tohle je špatně. Zároveň by se měl přestat poflakovat a zaujmout své místo. Pořád se to dá zvrátit, není nutný odchod. Bude to ale obtížné. Nikomu se nebude chtít. Ale konverzace doposud vedená se ubírá špatným směrem. Je čas vycouvat. Zařadit zpátečku, podřadit si a najít lepší stůl. Ale společně. Ne každý sám za sebe. To už bychom to, soudruzi, nenašli. Jakmile se najde stůl lepší, tenhle nechť se vystaví do muzea. Zbroušený z brusu starou blbostí, mohl by znít popisek.
Jak ale onen nový stůl najít? Hvězdy musí povolit své opasky. Zastavit totální integraci. Jejich stůl je přeplněn nesmyslnými regulacemi a normami. Chce to klid. Žádnou centralizaci, žádné omezování. Tyto skutečnosti vytváří jen tlak. A kyselé výrazy. Je třeba respektu. Uvědomit si národní suverenitu jednotlivců a i s ní umět fungovat v určitém společenství. Dojít ke zjištění, že každá hvězda je raritní a že má co nabídnout. Když dojde ke zbourání této bariéry, pomůžou si všichni. Pak už zbývá jen definovat nová pravidla. Být v klidu. Zaměřit se na své cípy a vyplnit je šperky. Ale národními, vlastními. Každý svým způsobem. Poté je samozřejmě možné je házet do jedné mísy. Učit se jeden od druhého. Ale rovnocenně. Protřepat, nemíchat… Hvězdy jsou vyspělé, nechť na své produkty použijí jmenovky.
V hospodě Job 3.14 to ještě bude zajímavé. Ambice na přežití má každý své. Všichni cítí, že je něco špatně. Díky Čajomilovu postoji by si to konečně mohli uvědomit naplno. A něco dělat. Obrátit list. Nejspíš už je stejně pozdě. Ale stejně nemáme co na práci, tak to zkusme.
Hospodský otvírá okna a kouř vychází ven. Dere se nočním vzduchem a zastavuje se u nápisu nad hospodou. Kapitola 3, verš 14: Ve jménu králů a rádců, kteří si zbudovali paláce, jež teď leží v troskách.
