Do literárních análů se Georges Perec patrně navždy zapsal především jako inovátor jazyka, jehož stylistické prostředky posloužily jako devitalizace zkostnatělé, a tím pádem i zhoubné tendence románové formy 20. století. Vymezit Perecův přínos na rybníček hravé struktury a neotřelých forem jazyka působilo by však krátkozrace. Spisovatel totiž do naší přítomnosti neprotéká pouze formou, nýbrž i obsahem, resp. přesahem svých myšlenek. Důkaz poskytuje jeho románová prvotina, útlá knížka Věci.
Na cestě k interpretaci Perecova románu se nejprve pozastavím u Jeana-Paula Sartra, konkrétně u jeho románu Nevolnost. Pravděpodobně nejslavnější část knihy usazuje hlavního hrdinu na lavičku, odkud pozoruje okolní věci. Roquentin je v duchu pojmenovává, avšak jména „zůstávají viset na rtech“, protože „věci se osvobodily od svých jmen“. Nastává problém, Roquentin si uvědomuje past své myšlenky a ocitá se „uprostřed Věcí“ a pouze pokud bude sám a „beze slov“, slova se mu vyhnou.
Sartrova existenciální konstrukce, zobrazená skrze vztah člověk – slovo – věc, ústí v ontologické marnosti a svým finálním vyzněním není nepodobná strategii George Pereca. Věci taktéž ústí v marnosti (či spíše neschopnosti), avšak jejich konstrukce není ani tak filozofická jako spíše sociální: Perec sice zkoumá vztah člověka a věci, nicméně jako prostředek nevolí slovo, ale touhu.
Úvod knihy má parametry obsáhlé skici. Perec popisuje vysněný byt mladého páru a zachází do téměř nestravitelných detailů. Význam prologu leží zejména na podmiňovacím způsobu – čtenář rychle pochopí, že popisované není skutečné a že se odehrává pouze v myšlenkách protagonistů. Neotřelým vyjadřováním „byl by“, „měl by“ apod. nastoluje Perec klíčový aspekt románu: skrze Věci dává svým hrdinům vědomí. Jerome a Sylvie ihned odkrývají svoji dramatickou potřebu, touží po Věcech, protože právě Věci představují v jejich vidinách lepší život. Konstrukce se tak rozrůstá do širšího vzorce člověk – vědomí – touha – věc.
Psychologie postav se pomalu, ale přece začne větvit do dvou protichůdných směrů. První směr představuje touhu po věcech. Jerome i Sylvie uzpůsobují věcem své finance: za první výplatu si koupí oblečení. Jejich touha ale postupem času přerůstá do rozměrů, na které finance nestačí. Paralelně nastupuje druhý směr – určitá lhostejnost vůči lepší práci. Pár není spokojen, drtí ho vědomí touhy, ale z nějakého důvodu není schopen touze obětovat potřebnou vůli. Vědomí touhy se modifikuje v nevědomí strnulosti: pár má vytyčený cíl, ale není sto si uvědomit, že jeho touha po Věcech se začíná obracet proti němu.
Dovolím si zde ještě jeden příměr. Japonské přísloví praví: při prvním poháru člověk pije víno, při druhém víno pije víno a při třetím víno pije člověka. Totéž platí o Jeromovi a Sylvii, pouze s drobnou záměnou slov. Na místo vína umístím věc, pohár zaměním za pokušení a sloveso pít nahradím nebezpečnějším sát.
Perec nastoluje funkčnost svého mechanismu i v kapitolách, které mladý pár konfrontují s jeho přáteli. Vzájemné konverzace popisují ducha doby, v němž se mladá generace vymaňuje z dědictví svých rodičů. Mladí Francouzi se však chtějí vymanit tak moc, že jejich konverzace přestane dávat smysl, protože se točí kolem daleké, vysněné budoucnosti, která se ale od reality vychyluje stále více – jestliže Jeroma a Sylvii nakonec vysají věci, Francouze 60. let vysají jejich sny.
Román George Pereca není existenciální, o existencialismus se ale otírá, ať už výše zmíněným Sartrem nebo groteskní, téměř Cizineckou lhostejností. Přesto však zůstává důležitým bodem světové literatury, který se vymanil z tendence jednoho směru a který zůstává aktuální i pro čtenáře 21. století.
