Český jazyk je neobyčejně složitý a rozmanitý. Očima vzdělaných fonetiků a lingvistů by se dal charakterizovat jako jeden velký chaos plný několika postranních a neznámých uliček, kde neznalý snadno zabloudí. Pro nás „tuzemáky“ je to však dar, díky kterému můžeme vyjadřovat naše představy a názory barvitěji, humorněji a konkrétněji než v jiných částech světa. Nicméně ne všichni si onu výsadu uvědomují.
Den před senátními a komunálními volbami můžeme po celé republice pozorovat tisíce plakátů hlásajících stovky hesel. Jaké jsou pocity?
Český jazyk? Vymizel. Tradice? Chybí. Racionální hesla? Nejsou. Originalita a schopnost zaujmout? Tristní.
Tato chiméra prostoty, která se projevuje nejen v táborech nových a neznámých hnutích, ale i u starých a konzervativních stran, je odzbrojující. Hesla typu „Žena s koulemi“ či „Chci atraktivní sedmnáctku“ snad pobaví. Nicméně po prchlivém úšklebku absurdity přichází pocit nejistoty: Je v ČR ještě nějaká vize do budoucna? Nebo už se všichni bavíme situačním „humorem“ zatímco pravé ideály a skutečné hodnoty mizí jako pára nad hrncem?
Této hrozbě nervozity voličů se snaží zabránit jiné strany. „Prostě to zařídíme“, zní uklidňující heslo oligarchy Babiše. O tom kdy a jak však nehlásá nic. Nehledě na slovní zásobu pětiletého chlapečka, který se učí číst a psát. ANO, tak málo stačí k přesvědčení českých voličů. Jeden z mála tradičních plakátů se objevil u KSČM. „Jiná volba je pouhý kompromis“ je heslo k zamyšlení. Osvětluje nám, že všechny ostatní strany jsou nesměrodatné a tudíž zde musí vládnout jediný možný systém: ten komunistický. Odvážná myšlenka od strany, která bortí lidské ideály, vězní nevinné a vykládá svobodu jako vězení. Že tento zručný manuál ‚od nuly ke hvězdám snadno a rychle‘ nemůže fungovat? Omyl.
K hlubokomyslným heslům neodmyslitelně patří i grafická úprava. Výstřihy, svůdná pozadí, šibalské úsměvy. Vrcholní umělci jako Rubens či Man Ray by to nevystihli lépe. Česká republika prožívá obrovský kulturní rozmach. Geniální tah českých politiků spojit politiku s uměním vyústil v jakýsi předvolební politicko-kulturní folklor (připomínající festival německých pornofilmů).
Naši zemi čeká oslnivá budoucnost. Brzy zavrhneme „rozporuplný“ a „příliš kompromisní“ 17. listopad a opět přijmeme 25. únor. A v malebných hospůdkách budeme pojídat koblihy zdarma a vzpomínat přitom na starého dobrého Klému, jenž měl jako jeden z mála jasnou vizi. Nebo se pletu, paní Semelová?
