Do Poslanecké sněmovny – do toho, co z ní ještě zbylo – putuje pomalu, ale jistě další papírový tulák hlásající všeobecné blaho pro naši společnost. Určitě jste o něm zaslechli, ale pro jistotu a bezpečnou identifikaci bude dobré ho blíže popsat. Jako všichni tuláci má i on za sebou dlouhou cestu. Zrodil se především díky své době, a sice časům, kde už nelze zastavit vědecký pokrok a kde kulturní uskupení, rozvrácení intelektuálové, umělci nebo prostě lidi mající své radosti či zlozvyky, jsou nuceni ustoupit kamsi mimo. Ven na mráz, do jim vyhrazených, vyvrhelních ohrádek. Tento „potulný kejklíř“ měl, nutno říci, těžké dětství, v němž pro něho nebylo místo, byl neustále odmítán. Teď přišel jeho čas. Díky svým otcům, kteří obětovali celou kariéru vědě, se zjevuje na prahu kouzelných kaváren. S armádami zástupců a s „cvičenou opičkou na rameni“ vstupuje do Světa těch druhých. S notnou dávkou velikášství, vzpřímeným nosem a s nebezpečným, téměř totalitním smýšlením se rozhodl obětovat svobodu několika pro domnělou svobodu všech. Jmenuje se protikuřácký zákon.
Karty na stůl
Vytane-li mi na mysli slovo hospoda, jsem si jist, že mé okolí mě spatří v hezkém rozmaru zasněného úšklebku. Moje představa tohoto místa má skutečně fascinující, téměř pitoreskní nádech. Vybavím si místo, ve kterém se – bez naprostých servítků – schází, více než v jakémkoliv místě, otevřená lidská mysl. Uvolněná, útulně usazená ve vřavě stolků a všeobecného veselí. Hospoda je svátkem, ve kterém je (neobyčejně silně) cítit pach člověčenství a nahého, ničím neomezovaného lidského života s tou největší přirozeností, jakou si dokážeme představit. Selské a do jisté míry nekonvenční mudrcování nad půllitrem a cigaretou, jehož tendencemi je hospoda odvěkým svědkem, je nesmírně důležité. Zároveň se zde, v nekonečné změti témat, historek a tónů utváří a uceluje základní stavební jednotka národa: jeho lidová kultura. Jde o písárnu, ale zároveň i čítárnu našich dějin. A díky čemu? Bez jakékoliv výjimky se zde mohou scházet naprosto všichni lidé bez sebemenšího omezení. Bílí, Černí, Asiati, Evropané, bankéři i zedníci, umělci i matematici, studenti i důchodci, inteligenti i prosťáčci. Ti všichni zde, pochopitelně neoficiálně dláždí cestu, po níž se upírá národní i světová identita. Hospoda svou podstatou vpouští veškeré lidské povědomí o životě a díky tomu – troufnu si říci – nutně tíhne k tomu, aby si nárokovala titul „kulturní instituce“. V žádném případě nebude dobré ji, stejně jako všechno ostatní, rozporcovat násilnými řezy na různá oddělení, kam ti či oni nesmějí. Jelikož v důsledku tohoto barbarství bychom slepě a neodpovědně poškodili její stěžejní a historicky danou funkci „otevřené kecárny“.
Z filozofického soudku
VAROVÁNÍ: Následující odstavec může způsobit výbuch vzteku, který nejen zvýší tlak, ale vede také k únavě a rozčarování.
Pokud bychom se měli bavit o samotných cigaretách, bude dobré se asi předem seznámit (smířit) se základní rovnicí: Se zvyšujícím se letopočtem a pravděpodobným vědeckým pokrokem bude stále těžší hájit kuřáckou svobodu. Neustále přibývají nejrůznější poznatky a analýzy, každý týden se vyloupne nějaký truhlík odsuzující ty „zlé kuřáky“. Nátlak vědy usmívající se až sadistickým úšklebkem, která s medově sladkou nevinností apeluje na všechny kuřáky: „Buďte rozumní, nestojí to za to“, je více než nevkusný. Děkuji, ale rád bych se rozhodl sám. Paradoxně, možná překvapivě to není oxid uhelnatý, kdo má negativní vliv na naše smýšlení a hodnoty. Neochvějným spojencem, či spíše iniciátorem celé té „blahosklonné“ frašky je Evropská unie. Po eskapádách s banány a regulacemi vysavačů tak přichází další, ovšem mnohem více alarmující výmysl. EU nazvala Českou republiku hanlivě „komínem Evropy“, jelikož jsme jako jeden z mála států v otázce kouření stále demokratičtí. Vybočení z řady není věc, kterou by Brusel podporoval. Pochopitelně pro to má své argumenty. Tím prvním a nejdůležitějším je otázka zdraví. Prakticky denně můžeme sledovat grafy s varovnými čísly, vysokou úmrtností apod. Pustíme-li však uzdu fantazii a na celou věc pohlédneme z ptačí perspektivy, oproštěni od osobního názoru na celou věc, spatříme cosi zvláštního a podezřelého. Především skutečnost, že zdraví, jakožto zásadní lidská (a svobodná!) hodnota, je zde zneužíváno a vtlačováno do role Potěmkinovy vesnice. Dříve, před nějakými patnácti, dvaceti lety, kdy přicházela první iniciativa o regulace a protikuřácká opatření, šlo skutečně o naše zdraví. Nyní se nám pod štosy odborných knih, pojednáních a výzkumů ztrácí opravdové hodnoty, jako jsou svoboda a rovnost. Kolikrát už tady byli lidé s vyhlídkami na lepší zítřky? Kolikrát už tu zazněly nápady na zlepšení společnosti na úkor demokracie?
Osobní a stoprocentní svobodu vnímám pouze tehdy, je-li mi zaručeno právo se svobodně rozhodovat při otázkách Co?, Kdy?, Kde?, Jak? a Proč?. Pochopitelně nenaruším-li všeobecné svobodné principy a osobní svobodu ostatních. Tento pocit v tuto chvíli nemám. Nevím, jak vy, ale já dám přednost tomu mít právo se svobodně (ano, a i hloupě) ničit. Pokud se někdo násilným způsobem pokusí mě o to právo připravit, musím konstatovat, že už se nenacházím ve svobodné společnosti. Jak před několika desítkami let konstatoval americký prezident Kennedy v tehdejším Západním Berlíně: „Svoboda je nedělitelná, a i když je pouze jeden zotročen, tak není svobodný nikdo“. To samé platí zde. A bude- li tato hmatatelná agrese pokračovat, budoucnost Evropy je komicky zpečetěna. Z EU se stane centrální orgán, jenž bude koncentrovat veškerou moc. Budou vybudovány koleje, které budou neustále děleny nejrůznějšími vyhybkami. Postupně se každý z nás, ať už díky tomu, že je levák, nejí maso, kouří či cokoliv jiného, ocitne na své vlastní koleji, která má jasné určení trasy a která nepovede tam, kudy by dotyčný chtěl. Bude odstřiženo lano spojující lidi a tvořící naší přirozenou společnost. Přemíra unifikace ze strany Evropské unie vyvolává už delší dobu strastiplné otázky. Podle atmosféry posledních měsíců to skoro vypadá, že se Evropa přikrývá rudým, matně povědomým povlakem odněkud z minulosti…
Vše je o dohodě
V návrhu protikuřáckého zákona se požaduje úplný zákaz kouření v restauracích, tedy místech, kde se vaří. To je ale velká potíž. Počítají se tam i kavárny, kde je hlavní doménou kafe, ale kde můžeme sehnat nějaké minimální jídlo? Zde lze vidět první problém, který po přijetí zákona pravděpodobně vznikne. Propukne chaos, opět budeme škatulkovat a šuplíkovat, až se z toho poděláme. Ta potopa s sebou bohužel splaví i část kulturní identity, která se vzápětí – bohužel, bohudík – nutně vynoří u pobřeží staronového, známého fenoménu: Undergroundu. Z pozice sedmnáctiletého člověka, tedy člena generace, jíž se zákon má dotknout pravděpodobně nejvíc, je jasné, že opatření nezpůsobí nic zásadního, bude pouze vytáčet a provokovat. Lidé přesídlí z hospod do bytů a budou všemožně vymýšlet prolomení tohoto zákona, mladí se zřetelně postaví do opozice a budou kouřit ještě víc než doposud. Tím pádem propadnou všechny cíle a nic z toho, co chtěl zákon oficiálně zlepšit, se nezlepší. Přitom je to škoda. V České republice umře ročně 18 000 lidí na následky kouření. Z toho 14 000 aktivních kuřáků. Zbývají tedy 4 000 lidí, kteří umřou nedobrovolně, „nespravedlivě“. Značná část našich poslanců komentovala své rozhodnutí o přijetí zákona dost trapným způsobem. Vyrojily se nápady, že když půjdete kouřit ven, můžete tam potkat hezkou slečnu. Mnohem podivnější, než tato malá a hloupoučká teze, jsou však vyjádření, která obviňují kuřáky jako netolerantní či ignorantskou skupinu. Za celou tu dobu, co jsem svědkem života v kavárnách, jsem se s ničím takovým nesetkal. Buď proto, že jsou tam vymezené prostory pro kuřáky i nekuřáky (mimochodem toto uspořádání se slučuje s principy svobody více než cokoli jiného) nebo zkrátka proto, že to tak není. Všechno je nebo by aspoň mělo být o přirozeném lidském dialogu. Když se k blízkému stolu posadí těhotná žena, starší člověk nebo kdokoliv, kdo nevytáhne krabičku cigaret, stačí se normálně zeptat, zdali ho/ji kouření obtěžuje. Pokud ano, pak vydržet nebo se odebrat ven. A přesně tak to bývá, což ale poslanci vědět nemohou, protože buď nechodí mezi lidi, nebo jsou rozhodnými odpůrci „pražských kaváren“. Pokud se v kuřácké části objeví někdo, kdo demonstruje, jak je kouření odporné a že se tam všichni nestydí, nezbývá než citovat dalšího amerického prezidenta Trumana: „Když je ti horko, nemotej se v kuchyni“.
…Sedím v kavárně se třemi dalšími lidmi(kuřáky) a po chvíli vytahuji krabičku gauloisek, kde se na mě usmívá nápis „Liberté toujours“, v překladu něco jako „svoboda každý den“. A přesně tak by to mělo být. Jenomže není.
