Díky své poloze a velikosti je Česká republika státem, kde dějiny hrají hlavní, téměř výsadní roli. My, Češi, si každoročně opakujeme náš historický kalendář významných událostí: Máme svůj pochmurný únor, ještě pochmurnější březen (Nebo naopak? Vyberte si sami). Máme proradný srpen a sametový listopad. V poslední době se však zdá, že na některé klíčové události naší historie pozvolna zapomínáme. Mezi studenty středních škol se opakovaně objevují názory, že výuka dějepisu je opomíjená a nedostačující. Rozhodli jsme se na celý problém podívat z té druhé strany: Nehledali jsme příčiny a původ tohoto problému. Snažili jsme se vyhledat něco, co by tento nelichotivý názor aspoň trochu vyvážilo. Jak se zdá, mladí lidé, zejména někteří, chtějí tyto nedostatky napravovat nebo jim minimálně vzdorovat. Vůdčí roli v tomto boji pak hrají kulturní instituce. Naše hledání mělo zdárný konec, když jsme objevili divadelní soubor OLDstars. Kromě výuky hereckého řemesla klade toto uskupení důraz i na aktivní vzdělávání v historii, a to prostřednictvím originálních historických her.
„Příští zastávka Černínova“, oznamuje monotónní hlas přeplněnému autobusu. Je středa, 9. prosince. Venku už se dávno setmělo a k hektické atmosféře uvnitř autobusu se navíc přidává rytmické bubnování deště do skla. O chvíli později autobus přibrzďuje uprostřed hlavní ulice. Dveře se otvírají, venku je hluk a zima. Vystupující lidé se ocitají ve změti zvuků rušného místa. O několik kroků dál svítí nenápadné průčelí, u kterého stojí mladý student v tmavém svetru.
„Tak pojďte, za chvíli začínáme,“ oznamuje nám. Následujeme ho. Procházíme světlým, trochu ošuntěným průčelím a po chvíli přicházíme na dvůr. Svítí tu lampióny, jednoduše připevněné na dráty. Nade dveřmi svítí neonový nápis H20. Scházíme po schodech do sklepa. Potemnělý prostor bez oken, lehké osvětlení. Tři stupňovité řady pro publikum. „Dobrý den, vítejte. Posaďte se.“ vítá nás hlubokým hlasem vysoký člověk, který na první pohled působí dojmem vandráka. Zmuchlaná košile, strniště a rozcuchané vlasy. Ale na tom hlase něco je. Zkušenost, rozvaha…?
Za jeho zády se mezitím připravují mladí herci: šest dívek ve věkovém rozpětí od třinácti do sedmnácti následované energickým Samuelem, který nás před chvílí přivítal. V útulném prostoru, který díky cihlovým stěnám a redukci světla připomíná spíše jakýsi vinný sklípek, začínají studenti oprašovat historickou hru Jan a Jana, kde jsou konfrontovány dvě historické postavy: Jan Hus a Jana z Arku.
Plakát inscenace
„Nápad vznikl díky mojí manželce Zuzaně. Dlouho jsem chtěl dělat Husa a četl jsem o něm, ale vůbec jsem se v tom nedokázal orientovat. Myslel jsem si, že když toho hodně přečtu, tak si udělám určitý názor a toho člověka prostě nějakým způsobem poznám. Ale měl jsem v tom pořád větší a větší binec, takže potom přišla moje žena s nápadem, že by bylo super Husa konfrontovat s někým dalším.“ říká režisér a autor scénáře Honza.
Při zkoušce panuje uvolněná atmosféra. Herci se smějí. Představitelka Johanky, sedmnáctiletá Julie, náhle zapomene větu ve svém monologu. Během vteřiny odříká třikrát vole a text rázem naskočí zpátky. O chvíli později přiběhne na pódium Samuel a v cuku letu odříká s patřičným entrée svůj úryvek. Uprostřed si uvědomí, že ta věta nebyla správně. V závalu vášně zařve: „ Ne, to bylo špatně! Otáčím se, začneme znova!“
Na otázku, zda-li Honza věřil nápadu konfrontace odpovídá: „Tak to byl pokus. Bylo tam od začátku jasný, že tam proti sobě bude stát chlap proti ženský. Chlap, kterej je nějakým způsobem vyhraněnej, kterej je nadupanej knížkama a vědomostma. Vystudoval se k tomu, že byl rektorem univerzity. A Johanka byla zase děvčátkem z vesnice, který se neumělo ani podepsat. Ten obrovskej totální kontrast těhle dvou postav mě upoutal a věřil jsem mu. Oba dva měli stejnej konec a došli k němu podobně. Od začátku byli oba hodně oslavovaní, zvlášť Johanka. Tam to bylo ještě šílenější, jelikož za ní opravdu šly davy.“ Odmlčí se a po chvíli ještě absolvent činohry na DAMU dodá: „Celkově tam bylo hodně společných prvků. Stejná životní cesta, různé charaktery. Oba ale měli společné, že jim nepřála doba a oba se ocitli na druhé straně zákona.“
Představitelé titulních rolí: Samuel (Jan Hus) a Julie (Johanka)
Na jevišti jsou pouze židle. Ve hře, která trvá 45 minut, jsou to téměř jediné rekvizity. První kolo zkoušky se blíží ke konci. Děj graduje, herci jsou koncentrovanější. S přibývajícím počtem scén může divák zpozorovat jejich dělení. Každá scéna je totiž oddělena stejným procesem: Po Husově či Johančině monologu vytáhnou zbylé dívky (hrající zástupce církve) krabičku sirek, se kterou si rytmicky pohrávají. V tom tichu není slyšet nic jiného. Má to výborný efekt. Zvuk sirek, narážejících uvnitř krabičky, se nejen varovně (až sadisticky) vysmívá oběma hlavním představitelům, ale také dokonale paralyzuje přihlížející obecenstvo. Tento prvek prý vznikl spontánně. „No, nejprve jsme tam měli nějaký podivný tance, ne?“ ptá se šestnáctiletá Markéta zbytku skupiny. Reaguje Samuel a oba chvíli řeší, jak to bylo na samotném začátku. Přidává se i režisér Honza. Všichni tři po chvíli složí dohromady odpověď. „Nejdřív šlo vlastně o proložení scén nějakým rytmickým úsekem. Vzpomněli jsme si na inscenaci České nebe. Promýšleli jsme ještě nějaké složité tance, ale nakonec jsme se shodli na sirkách. V podstatě šlo o náhlou změnu…ty sirky nám přišly jednak tematické a jednak dobře vystihly atmosféru.“
Zhruba po hodině přichází krátká pauza. Dívky zamíří ke svým promočeným kabátům, které lemují celou první řadu. Mluví spolu uvolněně, znají se dlouho. Divadelní studio OLDstars pro děti a dospívající vzniklo „z potřeby lektorů Hereckého studia OLDstars připravovat děti od útlého věku tak, aby se později bez problémů zapojovali do uměleckých prací této korporace“, jak říkají oficiální webové stránky. Julie, Markéta a Anička vypovídají, že se znají už ze školy a že sem společně chodí už třetím rokem: mají za sebou inscenaci Podivného případu se psem, který s nimi nacvičovala Honzova manželka Zuzana. Samuel se zde poprvé objevil zhruba před rokem, právě na doporučení dívek. Zbytek přišel podobně. Jedna dívka pouze „nakoukla“ do prostor H20 a poslední dvě přišly společně ze školy. Spolek, který je složen z jednotlivých týmů (např. Honzovy týmy, Zuzčiny týmy a mnoho dalších) se tak celkem rychle rozrůstá. A nejen herecky. O angažmá se zajímají i různí absolventi hereckých škol a jim podobní. Sám Honza přišel do souboru teprve před rokem a půl. „Po škole jsem šest let hrál ve Slovanském divadle. Pak jsem se stěhoval pryč. Odešel jsem ze Slováckýho a žena tenhle soubor prakticky zakládala, takže ona tady s tim vyrostla. No, a když jsem přišel já, tak se ten soubor rozrůstal a bylo potřeba co nejvíc lidí. Potřebovali pomoct.“
Scéna se sirkami, která se ve hře několikrát opakuje
Zkouška pokračuje. Nyní je kladen důraz na detaily. Honza organizuje jednotlivé scény, které je třeba ještě vypilovat. Nejmladší svěřenkyni s blonďatými vlasy například vysvětluje, že musí být vůči Husovi ostřejší, vysazenější. Ať si dá pozor mezi jednotlivými nádechy a ať si dá víc načas. „Protože se snažíme tady o to, aby to byla i pedagogická práce. Aby se děti učily hereckýmu řemeslu.“ dodává s úsměvem Honza, když se otočí ze své židle v první řadě.
Lehce osvícený prostor evokující britský úkryt před bombami z 2. světové války pomalu dokončuje svůj dnešní příběh. Ovšem nelze odejít, aniž bychom vynechali ještě některé otázky. Stále více lidí upozorňuje na nedostatečnou výuku dějepisu. Zvláště v poslední době. Jan a Jana je historická hra, jejíž scénář není vůbec snadný. Herci se musí vypořádat s letopočty, církevním myšlením, reformami. Řeší se papežské schizma, dobová politika. Julie, tmavovlasá představitelka Johanky, přitakává. „Ve škole jsme Johanku ještě nedělali, stejně jako Husa. Díky této hře mám teď ale mnohem lepší představu. Jak o charakteru, tak o dobové situaci.“ Samuel dodává: „Ve škole jsem se naučil více faktů, zde pak charaktery“. Nejmladší Bára říká, že se o tématu více dozvěděla ve škole. Markéta kontruje, že během studia toho tolik nebylo. „Naštěstí jsme ale měly doma různá muzikálová cédéčka a několik knih.“
V úplném závěru se rozjíždí krátká diskuse. Herci mají zájem se podělit o různé poznatky. Julie, jak je zmíněno výše, se o „své Johance“ nikdy neučila. Přesto je teď schopna podat jakési svědectví o její historické roli. „Z historického hlediska je Johanka hodně záhadná, protože do hlavy jí nikdo nevidí. Ona vlastně mohla jenom ovlivňovat to svoje okolí, ale ne sama sebe a svoje přesvědčení. A takhle prostě z toho textu, co napsal Honza, mi přijde že…dokázala manipulovat s lidma, aniž by to oni přímo zaregistrovali a působí na mě hodně drsně. Ženy v té době neměly postavení. Rytíři ve výpovědi napsali: ‚ovládala řemeslo, aniž by ji to někdo naučil‘. To je neuvěřitelný. Král to dovolil…v úplně marných chvílích to dokázala a obrátila to ve vítězství.“ Samuel se při otázce na Husa ušklíbne. „No tak samozřejmě to byl borec“, dodává se smíchem. Vzápětí hovoří o jeho nezpochybnitelné inteligenci, která ale byla do velké míry zastřena fanatickým přesvědčením.
Kabáty z první řady mizí. Zkouška je u konce. Vycházíme stejné schody nahoru. Nyní v doprovodu Samuela. Poděkuje nám za návštěvu stejně, jako předtím ostatní. Procházíme průčelím a opět se ocitáme na ulici. Neklid a obavy z nedostatečné průpravy mladých tu pořád jsou. Ale už mnohem méně.
