Na rozlícenou Evropu dopadá mlha. Podle posledních zpráv se díky obrovskému přívalu byrokracie ještě více zahušťuje. Přestáváme se orientovat. Už nevidíme, který stát je opravdu demokratický a který byrokratický či komunisticky smýšlející. Kde je levo a kde pravo.
Současná krize stále více připomíná březen 38 a jiné, podobně strašné předzvěsti lidského utrpení. V takovém období, kterému by se dalo říkat „Na prahu války“ se vždy objeví nějaký agresor na jedné straně, oběť na straně druhé a přihlížející, líné a neschopně zírající obličeje někde mezi nimi. Na počátku byla oběť – nebo – lépe řečeno kořist. Ve chvíli, kdy ukrajinský prezident Janukovič odmítl podepsat Asociační dohodu a vyjádřit tak náklonnost státu směrem k EU, se rozmohla doposud trvající krize. Na Ukrajině se rozmohla vnitřní válka a žlutomodrá kořist byla připravena. Nepřehledné situace využil další hráč – agresor. Rusko se odhodlalo k nemyslitelnému kroku. Nejprve porušilo dohodu z roku 1994 o konečné a neměnné platnosti ukrajinských hranic. A tak, díky špinavým intrikám, proudům krve a mediální válce padl Krym. Nyní se Putin zaměřil na zbytek Ukrajiny. Využívá rozbouřené světové situace a ze západního souseda trhá, co může. Z historie známe ruskou mentalitu. Obětují cokoliv a kohokoliv, aby dosáhli svého cíle. Nezastaví se před ničím. A co ony „bledé tváře“? Byrokratická politika Evropské unie se přestala zabývat hlavními problémy. Její představitelé zřejmě v předstihu inovují snížení svého výkonu na 1600 Watů. Pouze přihlížejí, spekulují, vysedávají a čekají. Poté si začnou uvědomovat předzvěst vlastního ohrožení a rozhodnou se agresorovi ponechat oběť, která se zdá nenávratně ztracená. Poté se prohlásí národními hrdiny a obdobně jako v roce 38 začnou mávat bílým kusem papíru na důkaz míru. Zdá se, že v Ukrajinské krizi „se plácají“ i Spojené státy. Po silných výrocích jejich předáků nenásledují stejně silné činy.
A jaký je lék? Sankce jsou patrně nejdiplomatičtějším a nejpravděpodobnějším řešením. Ovšem nenechme se mýlit. Současné sankce jsou během na dlouhou trať. Vyjadřují spíše žlutou, varovnou kartu než tvrdší, červené vyloučení ze hry, jež by znamenalo tvrdší sankce, které by pocítili nejvyšší představitelé Ruska včetně Putina. V každém případě se musí zachovat vzájemná komunikace a přání ukrajinských obyvatel. Vznikla by na východě Ukrajiny federace a teoreticky i klid…?
V současné době, kdy demokracie připomíná osamocenou a ušlechtilou dámu na šachovém poli obklíčenou černými koňmi, střelci a bezcharakterními pěšáky a kdy svoboda je spíše domeček z karet než základní kámen naší doby, se musíme zastavit a přemýšlet. Dospěli jsme do doby, ve které jsme se doposud nenaučili žít. Svět přežil 20. století. Ale to neznamená, že teď už přežije všechno. Ruská agrese na Ukrajině je jasným a nepopiratelným důkazem, že zdraví našich mozků chátrá. Pouhý rok stačí na to, aby se opět měnili čáry na mapách. A proč? Proč světoví představitelé politiky připomínají tuláky poflakující se u skládky s názvem 20. století a mají geniální dar z ní vyhrabávat jen to špatné? Einstein jednou řekl: „Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale jsem si jist, že ve čtvrté to budou klacky a kameny.“ Bohužel, není čas se vší té absurdní a děsivé přítomnosti smát. Je třeba si uvědomit povinnost zachování lidské rasy. Proto bychom neměli lenivět, hloupnout a usínat. Protože jestli ano, tak se z 21. století stane století 20., z roku 2014 rok 1938 a z milionů naivních a zkoprněných troubů zbydou jen miliony mrtvol.
